Práce, která uvádí do živé problematiky vědecké estetiky, řeší v první části problémy a úkoly estetiky, obrací se k jejímu předmětu, ke krásnu a umění, obírá se významem signální teorie pro estetiku, poměrem člověka k obrazu astavbě i pokrokem v hudbě a umění vůbec. Do druhé části jsou zařazeny vybrané kapitoly jednak z dějin řecké, jednak z české estetiky.

Studie předkládá interpretaci souboru článků, které Jan Patočka uveřejnil na počátku své filosofické kariéry a v nichž programově vyložil vlastní stanovisko k problematice historického poznání a smyslu dějin. Na základě výkladu Patočkových statí studie konstatuje, že soubor ve svém celku připravuje předložení ucelené filosofické koncepce a že jeho prostřednictvím Patočka přispěl k soudobé diskusi, „sporu o smysl českých dějin“. Studie nejprve nabízí představení tohoto sporu a jeho dobového kontextu a argumentuje, že tato souvislost má podstatný význam pro porozumění Patočkovým textům. (...) Na základě toho poté studie shrnuje Patočkovu interpretaci hlavních zainteresovaných argumentačních pozic a kritiku, kterou vůči nim snáší. V následujícím kroku studie předkládá interpretaci Patočkova vlastního pojetí dějin. Na závěr představuje východisko tohoto pojetí, Patočkovu koncepci člověka. The paper proposes an interpretation of a set of articles published by Jan Patočka at the beginning of his philosophical career, in which he programmatically sets forth his point of view of the problem of historical knowledge and the meaning of history. Based on the reading of the texts the paper arrives at the conclusion that this collection as a whole anticipates a comprehensive philosophical concept and that by means of these texts Patočka contributed to the discussion of the day, “the dispute over the meaning of Czech history”. The paper begins by presenting the dispute as well as its contemporary context and argues that this link bears essential significance to the understanding of Patočka’s texts. On this basis it then summarizes Patočka’s interpretation of the different parties of the argument and the critique to which he submits them. In the next step the paper presents Patočka’s interpretation of his own conception of history. It concludes by an exposition of the basis of this conception, Patočka’s concept of man. (shrink)

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení posvátného (...) textu Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Text se zaměřuje na přijetí a vnímání darwinismu v českých zemích v 19. století, kdy bylo šíření a interpretace Darwinova učení paradoxně spjato s dvěma profesory estetiky z Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, Josefem Durdíkem a Otakarem Hostinským. Ačkoliv poněkud zjednodušovali teorii přírodního výběru, Darwinovu teorii chápali jako příchod nového paradigmatu. Tento text představuje a srovnává interpretaci darwinismu u obou estetiků, zejména jejich stanoviska k teorii přírodního výběru, možnostem aplikace této teorie v estetice a teorii umění, a také jejich vztah (...) k Darwinově výkladu estetických jevů v přírodě. Jako dodatek následuje krátké vyzdvižení Darwinova učení v textech dalších českých estetiků. (shrink)

Článek představuje renesanční pohled na původ vědění. Renesanční doba totiž oživila starou představu pocházející z antiky, že pravda byla zjevena na počátku lidských dějin bohem či bohy. Tato idea dávné moudrosti (prisca sap.) přetrvávala během středověku, ale novou brizanci získala po koncilu ve Ferraře a Florencii. Tam se totiž objevil byzantský filosof Pléthón, který se domníval, že nejstarším mudrcem byl Zoroaster. Další genealogie mudrců najdeme u největších představitelů renesančního platonismu – M. Ficina a Pica della Mirandola. Ficino preferoval nejdříve posloupnost, (...) v níž byl prvním Hermés, pak se přiklonil k variantě, kde byl první Zoroaster. Podobné úvahy se objevují i u Pica a dalších autorů. Vždy jde ale o to, že současný stav společnosti a vědění je špatný a pro pravou pravdu je nutné obrátit se do dávné minulosti lidského rodu. (shrink)

Cílem této práce je připomenout odkaz J. B. Kozáka (1888–1974) a hodnotu jeho přednášek na Karlově univerzitě v letech 1949–1952, které měly hluboký význam v souvislosti s novou politickou situací po komunistickém puči v roce 1948. Život J. B. Kozáka byl hluboce ovlivněn jeho církevním vzděláním. Nakonec však získal post profesora filosofie na Karlově univerzitě v Praze. Jako prominentní zástupce Českého kulturního života se stal aktivním členem malého kroužku „pátečníků“ založeného spisovatelem K. Čapkem (1890–1938) a podporovaného T. G. Masarykem (...) (1850–1937). J. B. Kozák obhajoval demokratické ideje, ale jeho sympatie zároveň patřily také sociálně orientovaným levicovým osobnostem (viz například jeho přátelství s profesorem Z. Nejedlým, 1878–1962). Před válkou J. B. Kozák opustil Prahu a začal přednášet filosofii na Oberlin College v Chicagu (USA). Na konci války se však do Prahy vrátil. V létě roku 1945 získal znovu univerzitní post s možností přednášet. Ve vášnivých debatách s marxisty hájil myšlenky humanismu a svobody. Získal si sympatie svých studentů a stal se jejich morální autoritou, kterou zůstal i v těžkých časech politických čistek, kdy byli mnozí jeho kolegové propuštěni. Skutečnost, že si udržel pozici na univerzitě, nijak jeho autoritu nepoškodila. Byl chráněn kvůli svým levicovým názorům před válkou. Navzdory respektu, kterého se mu dostávalo, byla jeho možnost přednášet značně omezena. Připojeny jsou také úryvky jeho „dějin filosofie“ jako volné záznamy jeho přednášek. (shrink)

Tento dokument vznikl po nkolikaletm studiu dla vznamnho spoleenskovdnho myslitele dvactho stolet Friedricha Augusta von Hayeka (vychz t z etby jeho interpret a nkterch "inspirtor") a byl sepsn pro ely zvren prce ve vedlej specializaci Filosofie na Vysok kole ekonomick v Praze. Autor se rozebranm tmatm ji v nkolika svch dvjch statch vnoval. Tentokrt vak presentuje ucelenj pohled, jeho clem je vyloit problematiku s akcentem na vzjemn souvislosti jev a mylenek. Pro pehlednost je text strukturovn do kapitol. Po krtkm (...) vodu se vnuje vymezen fundamentlnch (Hayekem resolutn od sebe odliovanch) pojm, ktermi jsou spontnn d a organizace. Navazuje kapitola upozorujc na potky konstruktivistickho racionalismu, resp. na mylen Ren Descarta, Hayekem oznaovanho za filosofa stojcho u zrodu neomezen vry v rozum. Dal kapitola je vnovna Davidu Humovi, jeho teze Hayek astokrt "naden cituje" a kter poskytuje "oporu" jeho anti-racionalistickmu pstupu. Pot se text sousted na spontnn d trhu (zejmna pak na otzku spravedlnosti a svobody) a presentuje Hayekv vznamn koncept ve spolenosti rozptlench znalost. Nakonec autor krtce diskutuje dnen uplatnn Hayekova rozshlho odkazu. Pedkldan prce se primrn zamuje na ideu, kter jednoznan prostupuje celm Hayekovm dlem a poskytuje mu zcela zsadn argument pro vysvtlovn jev ve spolenosti, toti na ideu omezenosti naeho poznn. Clem pspvku je upozornit na Hayekovo mylen prostednictvm vybranch tmat, piem se v ppad tchto soustedit na kritickou reflexi hranic rozumu s poukazem na jej vznam a dsledky. (shrink)

Rozhovor vznikl 12. dubna 1997 v závěru konference Fenomén jako filosofický problém, kterou pořádali Ivan Chvatík a Pavel Kouba v Praze. Hans-Georg Gadamer německé znění rozhovoru autorizoval 19. listopadu 1997. Tento doposud nepublikovaný rozhovor byl pro účely vydání v časopise Reflexe krácen.

Abstrakt Stať seznamuje se dvěma koncepcemi stylů – „styly vědeckého myšlení“ historika Alistaira C. Crombieho a „styly uvažování“ filozofa Iana Hackinga – a vyplňuje tak určitou mezeru v českém prostředí, kde jim zatím nebyla věnována patřičná pozornost. Na úvod bude představena historická koncepce Crombieho, která styly používá jako organizující kategorie pro výklad dějin západní vědy, a následně jejich Hackingova transformace ve filozofické kategorie uplatnitelné i v současné vědě. V návaznosti na to budou stručně nastíněny okolnosti jejich vzniku, vzájemné odlišnosti a (...) recepce dalšími autory. Těžiště statě spočívá v uvedení stylů do souvislosti s objektivitou, protože pro Crombieho i Hackinga jsou právě styly tím, co konstituuje vědeckou objektivitu. Odlišné pojetí objektivity v různých disciplínách je pak výsledkem ontologické mnohosti zkoumaných objektů i teoretické a metodologické plurality, mající původ právě v historicky odlišných stylech vědy. To bude ilustrováno na příkladu pravděpodobnostního a statistického stylu, který Hacking v několika svých prací detailně rozpracoval. (shrink)

Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem. Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje. V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, které (...) je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství. Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec – Syn – Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení. V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti. V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době. Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin. (shrink)

MAKKY, Lukáš : Od začiatku po koniec a ešte ďalej: umenie v definičných súradniciach. [From the Beginning til the End and Beyond: The Art in Definitional Coordinates]. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, Opera Philosophica. 256 pp.

MAKKY, Lukáš : Od začiatku po koniec a ešte ďalej: umenie v definičných súradniciach. [From the Beginning til the End and Beyond: The Art in Definitional Coordinates]. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, Opera Philosophica. 256 pp.

MAKKY, Lukáš : Od začiatku po koniec a ešte ďalej: umenie v definičných súradniciach. [From the Beginning til the End and Beyond: The Art in Definitional Coordinates]. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, Opera Philosophica. 256 pp.

MAKKY, Lukáš : Od začiatku po koniec a ešte ďalej: umenie v definičných súradniciach. [From the Beginning til the End and Beyond: The Art in Definitional Coordinates]. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, Opera Philosophica. 256 pp.

MAKKY, Lukáš : Od začiatku po koniec a ešte ďalej: umenie v definičných súradniciach. [From the Beginning til the End and Beyond: The Art in Definitional Coordinates]. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, Opera Philosophica. 256 pp.

MAKKY, Lukáš : Od začiatku po koniec a ešte ďalej: umenie v definičných súradniciach. [From the Beginning til the End and Beyond: The Art in Definitional Coordinates]. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, Opera Philosophica. 256 pp.

Ve standardních výkladech moderních dějin studia mysli ve dvacátém století se dočteme, že zatímco kolem poloviny tohoto století ovládl studium mysli zpozdilý behaviorismus, v šedesátých letech nastoupila „kognitivní revoluce“, která nadvládu behaviorismu smetla a otevřela cestu ke skutečně nepředpojatému a adekvátnímu studiu mysli. V tomto textu se chci nad tímto standardním výkladem zamyslet a zpochybnit ho: konkrétně chci poukázat na to, že behaviorismus nebyl ve všech ohledech tak zpozdilý, jak by se z tohoto pohledu mohl jevit; a že „kognitivní revoluce“ (...) neznamenala jenom vymanění se z nepřiměřenýchmetodologických okovů, ale i otevření prostoru pro to, čemu budu říkat „magická teorie mysli“ a co podle mého názoru nepatří ani do vědy, ani do rozumné filosofie.Standard accounts of the modern history of the study of mind in the twentieth century tell us that while around the half of the century the study came to be dominated by inept behaviorism, the sixties witnessed the onslaught of the "cognitive revolution", which wiped out the dominance of behaviorism and opened the way for the truly unprejudiced and adequate study of mind. In this text I want to reconsider this account and challenge it: in particular, I want to point out that behaviorism was not in all respects so inept as it may suggest; and that the "cognitive revolution" did not mean merely breaking out of inadequate methodological fetters, but rather also an opening of space for what I will call the "magical theory of mind" and what I think belongs neither to science, nor to reasonable philosophy. (shrink)

Autor prostredníctvom skúmania literárnych diel Charlesa Dickensa, Williama Makepeaca Thackeryho, George Eliotovej a Thomasa Hardyho vytvára mozaiku viktoriánskej morálky Anglicka 19. storočia. Dospel k záveru, že uvedená doba vôbec nebola taká puritánska, ako si ju zvykneme predstavovať a morálne problémy, ktoré ľudstvo rieši v priebehu svojho vývoja sú vo svojej podstate univerzálne, hoci nie totožné. Líšia sa vo svojich individuálnych podobách, v akých sa s nimi stretávame v jednotlivých obdobiach dejín ľudstva.

Tématem studie je dosud neprobádaná oblast vnějších dějin vzniku sociologie vědeckého poznání. Jejím záměrem je analýza vnějších faktorů, které se podílely na vzniku této disciplíny, a to za účelem nalezení odpovědi na otázku, proč vznikla právě v sedmdesátých letech minulého století na Oddělení pro studium vědy při Edinburské univerzitě a právě v podobě tzv. silného programu sociologie vědění. Skrze postavu zakladatele edinburského Oddělení pro studium vědy C. H. Waddingtona se studie zaměřuje konkrétně na dvě epizody, a to na vznik politicky (...) angažovaného hnutí britských levicových vědců ve třicátých letech prosazujících myšlenku sociální funkce vědy a na politizaci tzv. problému dvou kultur v poválečné Velké Británii, která vedla ke změně britské vědní politiky a k reformám britského systému vzdělání. Závěrečná část studie pak věnuje pozornost individuálním zájmům těch členů edinburského Oddělení pro studium vědy, kteří stáli za bezprostředním vznikem silného programu. (shrink)

The current investigation was designed to examine the association of parenting during late childhood and early adolescence, a time of rapid physical development, with biological propensity for inflammation. Based on life course theory, it was hypothesized that parenting during this period of rapid growth and development would be associated with biological outcomes and self-reported health assessed in young adulthood. It was expected that association of parenting with health would be mediated either by effects on methylation of a key inflammatory factor, (...) Tumor necrosis factor (TNF), or else by association with a pro-inflammatory shift in the distribution of mononuclear blood cells. Supporting expectations, in a sample of 398 African American youth residing in rural Georgia, followed from age 11 to age 19, parenting at ages 11–13 was associated with youth reports of better health at age 19. We found that parenting was associated with changes in TNF methylation as well as with changes in cell-type composition. However, whereas methylation of TNF was a significant mediator of the association of parenting with young adult health, variation in mononuclear white blood cell types was not a significant mediator of the association of parenting with young adult health. The current research suggests the potential value of examining the health-related effects of parenting in late childhood and early adolescence. Further examination of protection against pro-inflammatory tendencies conferred by parenting appears warranted. (shrink)

Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Bo­ethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříš­těnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofic­kých škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, novoplatonismus (...) a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pe­dagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat. (shrink)

Studie je interpretací Patočkova pozdního myšlení a snaží se osvětlit určité netriviální souvislosti, zejména úzký vztah mezi Patočkovou filosofií dějin a fenomenologií. Patočkův pokus využít pro interpretaci současné situace Evropy platónský pojem psyché je zasazen do dějinně-filosofického kontextu, ale zejména je situován do kontextu Patočkových husserlovských a heideggerovských filosofických východisek. Jako desideratum Patočkova myšlení se ukazuje koncepce pravdy, jež by brala v potaz problematiku lidské zodpovědnosti.

Příspěvek si klade dvojí cíl. V prvé řadě je jeho záměrem vyzdvihnout přínos monografie O revoluci pro celek myšlení Hannah Arendtové. Především pak nabízí interpretaci klíčového oddílu knihy, v němž spočívá vlastní jádro arendtovského návrhu „nové politické vědy“. Ústředním pro politický řád se ukazuje být rozdíl mezi pramenem moci a pramenem autority, která politickému řádu propůjčuje stabilitu. Příspěvek dokládá, že Arendtová v zakladatelském aktu politického společenství spatřuje dva „bludné kruhy“ – bludný kruh legitimity moci a bludný kruh legitimity (...) zákonů. Zatímco s prvním bludným kruhem si zdařilá americká revoluce věděla rady, druhý bludný kruh, který odkazuje k potřebě autority sankcionující pozitivní zákonodárství, ji uvedl do teoretických obtíží. Stať ukazuje, že Arendtová sama důsledně trvá na možnosti nalézt pramen autority výhradně v prostoru politického jednání. (shrink)